PRAOTEC KELT

Vladimír Mátl

• Co nám obrozenci zatajili
• A co na to archeologové?
• Země králů, princezen a draků
• Co vlastně vyprávíme svým dětem?

CO NÁM OBROZENCI ZATAJILI

Vítejž země svatá, nám zaslíbená! Zachovej nás zdravé, zachovej nás bez ourazu a rozmnož nás od národu do národu až na věky!“

Znáte tu historii. Takhle vstoupil praotec Čech do našich dějin podle obrozeneckého bestseleru Aloise Jiráska. Většině lidí to stačí, dokonce i - a to je horší - stačí i řadě našich renomovaných historiků. Ano, Slované přišli od Visly, ať už je vedl Čech, nebo někdo jiný. Beztak je to pohádka. Naši předkové postupovali ze své původní domoviny plná dvě století, což je, jak sami uznáte, dost i na hodně dlouhověkého praotce... Stačí si však dát trochu práce a nahlédnout do první knihy, která se o praotci Čechovi zmiňuje, do Kosmovy kroniky z počátku 12. století.

Pozor! Cesta pralesy pravěkých Čech právě začíná...

V Evropě leží Germanie a jejích končinách směrem k severní straně daleko široko se rozkládá kraj, kolem dokola obklíčený horami, jež se podivuhodným způsobem táhnou po obvodu celé země, že se na pohled zdá, jako by jedno souvislé pohoří celou tu zemi obklopovalo a chránilo. Povrch této země tenkrát zaujímaly širé lesní pustiny bez lidského obyvatele, zněly však jasně bzukotem rojů včel a zpěvem rozličného ptactva.... ...Je to divná věc a lze z ní uvážiti, jak vysoko se vypíná tato země: nevtéká do ní žádná cizí řeka, nýbrž všechny toky malé i velké, pojaty arci do větší řeky, jež slove Labe, tekou až do Severního moře. A poněvadž tato země za těch časů ležela nedotčena rádlem a do té doby do ní nevešel člověk, který by se jí dotekl, uznávám za vhodné o její úrodnosti či neúrodnosti pomlčeti, než říci něco nezaručeného. Když do těch pustin vstoupil člověk, ať už to byl kdokoli - neznámo s kolika lidmi - hledaje příhodných míst k lidským příbytkům, přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně, a tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zařídil sídla, prvá založil obydlí a radostně na zemi postavil bůžky, jež sebou na rameni přinesl. Tehdy starosta, jehož ostatní jako pána provázeli, mezi jiným takto promluvil ke své družině: „Druhové, kteří jste nejednou snášeli se mnou těžké trudy cesty po neschůdných lesích, zastavte se a obětujte oběť příjemnou svým bůžkům, jejichž zázračnou pomocí jste konečně přišli do této vlasti, kterou jsem vám - jak se pamatuji - častokrát sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, a jak sami pozorujete, podnebím k obývání příjemná. Vody jsou všude hojné a nad obyčej rybnaté. Zde se vám nebude ničeho nedostávati, protože vám nikdo nebude škoditi. Ale když takový, tak krásný a tak veliký kraj jest ve vašich rukou, rozvažte, jaké by bylo vhodné jméno pro tuto zemi.“ Ti hned, jako z božského vnuknutí, zvolali: „Poněvadž ty, otče sloveš Čech, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Čechy.“

Tak a máte to - proti obrozenci Jiráskovi hned několik nesrovnalostí. Zatímco Jirásek ví, odkud naši předkové přišli, s jakými se cestou sešli národy, Kosmas, který byl přece jen o nějaké to století blíž inkriminované době, netuší, jaký národ do našich zemí vlastně dorazil. Navíc, aby bylo zmatení dokonalé, nazývá praotce Bohemem, protože svou kroniku samozřejmě píše v latině a latinský název Čech je Bohemia. Na druhé straně na rozdíl od Jiráska tvrdí, že byly Čechy zemí lidmi neobývanou...

O kom tedy Kosmas vlastně psal?

Pro odpověď musíme do středověku, do doby, kdy děkan pražské kapituly žil a tvořil. Sám tvrdí toto:

„A tak počal jsem své vypravování od prvních obyvatelů země české a jen něco málo, co jsem poznal z báječného vypravování starců vykládám, ne z touhy po lidské chvále, nýbrž aby pověsti neupadly vůbec v zapomenutí, podle toho jak umím a vím, lásce všech dobrých lidí...“

Dnes už celkem bezpečně víme, že z „báječného vypravování starců“ mohl Kosmas jen stěží vědět o příchodu prvních Slovanů do Čech. Přes propasti celých století (a dvou desítek generací) se totiž historická informace nedokáže přenést v upotřebitelné podobě - pokud ovšem neexistuje písmo, nebo jeho společenská náhražka (kněží, potulní bardi). Ani jedno, ani druhé u starých Slovanů neexistovalo - na rozdíl od dob Achájů, jejichž zpěvy dovedly Schliemanna s neobyčejnou přesností až k pahorku, na kterém stála Trója.

Zbývá tedy poněkud neurčité „podle toho jak umím a vím, lásce všech dobrých lidí...“ Jak vlastně bylo zvykem „vyprávět“ v Kosmově době? Inu jako patriot a dobrý křesťan. V tom čase, kdy píše Kosmas o praotci Čechovi, objevují se na evropské literární scéně také praotec Norik, vévoda Bavor a jiní. Historikové pro ně mají dokonce odborné pojmenování - héroové eponymové. Když pak křesťanská povinnost vložila do úst praotce pitoreskní zmínku o potopě světa, o které jako pohan nemohl mít nejmenšího tušení, bylo dílo dokonáno...

Jenže je tu jeden problém. Proč je Kosmas tak opatrný v uvedení národnosti lidu, který přišel (tuším!) pod Říp, i v určení jejich původní vlasti, když si o kousek dál vymýšlí, až se mu od pera práší? Psal přece o Češích - o Slovanech, kteří mohli přijít jedině z východu, to bylo jasné i v jeho době! Maně se vtírá podezření, že tehdy byly známy skutečnosti, které těmto údajům odporovaly a mohly mezi čtenáři vzbudit nedůvěru k celému dílu. A zase další otázka: Víme o nich?

Tentokrát už konečně můžeme odpovědět s klidným svědomím. Ano, víme minimálně o jednom textu, který byl mezi latinsky vzdělanými čtenáři s velkou pravděpodobností znám a jmenoval se Ab urbe condita libri. Napsal ho římský historik Titus Livius (59 p.n.l. - 17 n.l.). Poslyšte, co se tam píše:

O příchodu Galů do Itálie jsme se dozvěděli toto: Když kraloval v Římě Priscus Tarquinius, Biturgiové měli svrchovanou moc nad Kelty, kteří obývali třetinu Galie. Biturgiové dávali Keltům krále. Tehdy to byl Ambigatus, velmi mocný vladař jak pro svou statečnost, tak i pro majetek, svůj soukromý i své obce. Za jeho panování byla totiž Galie tak plodinami úrodná a lidnatá, že se zdálo téměř nemožným vládnout tak početným lidem. Byl to už starší muž a sám si přál ulevit svému království od toho davu lidí, který byl na obtíž; proto prohlásil, že pošle syny své sestry, Belovesa a Segovesa, podnikavé to mladíky, do těch sídel, která mu bohové ukáží svými věštebnými znameními; měli k sobě povolat tolik lidí, kolik sami chtějí, aby nějaký kmen nemohl jim bránit, až tam přijdou. Tu byl Segovesovi losem určen Hercynský les. Belovesovi dávali bohové cestu o něco příjemnější - do Itálie...

Tak - a jsme doma! Jako Hercynský les bylo v těch dobách označováno území zarostlé hustými pralesy zhruba mezi dnešním Norimberkem a Bratislavou, území, v jehož centru leží Česká kotlina...

Vítej doma, praotče Segovesi!

A CO NA TO ARCHEOLOGOVÉ?

Posledně jsem si dovolil citovat z díla Tita Livia starou galskou pověst, jejíž interpretace naznačuje, že praotec Čech z Kosmovy kroniky (nikoliv tedy ze Starých pověstí Aloise Jiráska!) má svůj původ v postavě Segovesa, synovce galského krále z kmene Biturigů, který byl rozkazem svého strýce a věštbou vyslán se svým lidem do Hercynského lesa, tehdy oblasti v jejímž středu se nachází Česká kotlina...

Dobrá, řekli jste si možná - jde tedy o to, že jeden kronikář (Kosmas) opisoval od druhého (Titus Livius). Jenže situace je poněkud komplikovanější.

Římský historik Titus Livius je podle dnešních odborníků osobnost připomínající nejspíš našeho Hájka z Libočan. Co nevěděl - to si doplnil podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Tím pádem se do jeho práce dostala celá řada nesrovnalostí. V našem případě narážíme hned na dva závažné problémy. Zaprvé si Pan Říman zřejmě nehodlal lámat hlavu s tím, který kmen dával „Galům krále“. Dnes je totiž jasné, že to Biturigové nebyli; jejich osídlení navíc leželo v oblasti, která byla Kelty obsazena až dodatečně. Další problém je s datováním tažení Segovesa (do Hercynského lesa) a jeho bratra Belovesa (do Itálie). Podle Tita Livia to bylo v době, kdy v Římě vládl král Priscus Tarquinius, tedy pololegendární král etruského původu, jehož panování spadá do období okolo roku 500 p.n.l. Tehdy ovšem, zdá se, k žádným převratným tažením keltských kmenů nedocházelo. Jestliže však půjdeme o sto let blíž k přelomu letopočtu, dostává stará pověst mnohem reálnější pozadí.

Okolo roku 4OO p.n.l. se totiž Keltové skutečně dali na pochod. Dokonce z důvodů, které Titus Livius popisuje - přelidnění a nedostatek tehdejším způsobem obdělávatelné půdy dohnal nespokojence k tomu, aby se vydali „za lepším“. Alespoň v Itálii je to bezpečně doloženo - Keltové tam vtrhli tak úspěšně, že téměř dobyli i samotný Řím. Pravda, jejich nesvornost nakonec vedla k tomu, že se učíme místo o Říši keltské o Říši římské. Zprávy o tomto tažení se mohly přes propast čtyř století k Titu Liviovi dostat - Galové totiž měli nejen potulné bardy, kteří svými písněmi oslavovali velká tažení, ale i zvláštní vrstvu kněží - druidů, tvořící jakousi „živou paměť“ národa, neboť písmo neznali - a znát ani nechtěli. To všechno lze samozřejmě považovat za plané spekulace. Rozhodující slovo mají archeologové. Co se tedy objevilo pod jejich lopatami a krumpáči?

Nebudu vás zbytečně napínat - stopy lidí Segovesa i Belovesa (i když se možná jmenovali jinak).

Spojené keltské kmeny roku 390 p.n.l. dočista deklasovaly římskou vojenskou moc a táhly na Řím. Mezi nimi je jmenován i kmen Bójů, který se nakonec usadil v okolí etruského města Felsiny, které podle nich změnilo název na Bononii, dnešní Bolognu. A u nás? V době keltské expanze se nejprve zřídka, později ve větších koncentracích objevuje zcela nový typ pohřbů - jedná se o tzv. ploché hroby bojovníků v plné zbroji a jejich žen ozdobených šperky v novém tzv. laténském stylu. Datování nejstarších z nich je - jak jinak - něco po roce 4OO p.n.l. Značná část odborníků se shoduje v tom, že je lze připsat již zmíněnému kmeni Bójů, podle nichž oblast České kotliny dostala název Boiohaemum (Domov Bójů), latinsky Bohemia. Že se jednalo o tentýž kmen Bójů, dokazují archeologické nálezy, které jeví mezi severozápadními a středními Čechami na straně jedné a bójskou Itálií na straně druhé větší shodu, než např. nálezy středočeské a jihočeské. Jak tedy asi vypadala ta pradávná pověst, která oklikou přes Řím a středověkou Prahu doklopýtala až do dnešních časů? Pokusíme se ji rekonstruovat:

Bylo to už dávno, kdesi západních krajinách, kde vládl mocný král. Vládl dobře - jeho lid se rozrůstal a jeho statečnost byla vyhlášena široko daleko. Však také jméno onoho kmene znělo Bójové - tedy Strašní. Jak však mocný král strárnul, čím dál tím méně toužil po krvi a lebkách svých nepřátel, což mu řada mladých horkokrevných bojovníků vyčítala. Vždyť půdy bylo pro přibývající lid stále méně a ve světě čekalo tolik kořisti, tolik nových dobrodružství!

I povolal k sobě král, aby zamezil sporům uvnitř kmene, dva mladé, nicméně vznešené a v boji zkušené mladíky, syny své sestry - Belovesa a Segovesa - a pravil jim:

„Vaše krev je i mojí krví, vaše vítězství bude tedy i mým vítězstvím, ač mi mé stáří a neduhy nedovolují svést další nádherné bitvy a získat kořist novou a nevídanou. Seberte proto z mého lidu kolik potřebujete, aby se vašim krokům nemohl postavit do cesty žádný nepřítel a hned příštího betline, až stáda vyrazí na pastviny, vyrazíte i vy a to na tu světovou stranu, kterou určí bohové!“

I sebrali urozený Segovesus i urozený Belovesus bojovníky a jejich ženy i děti a připravili se na dalekou cestu. V ohnivé slavnosti počínajícího jara očistili sebe, svůj lid i svůj dobytek čistým ohněm a hned následujícího dne položili prostřednictvím druida svým bohům otázku po cíli svých výprav.

I dali bohové svá znamení - Belovesus měl táhnout do krajin poledních. I zajásala jeho družina, neboť to byl kraj bohatý půdou, zlatem i otroky. Los Segovesa byl poněkud jiný. Měl jít do neznámých a poněkud tajemných krajin východních, kde podle zpráv mělo obyvatelstvo mluvit řečí srozumitelnou, stavělo u cest své hrady a po smrti pohřbívalo do mohyl. Jejich zem také oplývala bohatstvím, ale poněkud jiného rázu než na polední straně. Byla tu půda, ale tu musel někdo obdělat, bylo tu zlato, ale to musel někdo vyrýžovat, byla tu zvěř, ale tu bylo nutno nejprve ulovit... Není proto divu, že se na tvářích mnohých nadšenců objevilo zklamání. Sám Segovesus poděkoval bohům a zavelel k pochodu.

Jen sám Lug, který v podobě havrana vedl jejich kroky, ví, kolik dní, týdnů a a měsíců se prodírali Segovesovi lidé lesy a bažinami. Konečně narazili na mohutnou řeku, která tekla z poledne na půlnoc. Byla nádherně čistá a podle toho měla i jméno - Albh. Proti proudu této řeky postupovali dál, překonali soutěskami řetěz hor a stanuli v kraji, jemuž vévodila výrazně tvarovaná hora, podle místních obyvatel důležitý orientační bod při cestě do bohatých nížin ve středu této země. Hora stála v úrodné krajině ohraničené řekami Čistou, Divokou a Bystrou. Zde se část družiny usadila, ostatní táhli dál - obsazovali úrodnou půdu kolem řek, podrobovali si místní obyvatelstvo aby mu vládli pevnou rukou ke svému i jejich prospěchu. Jen na stranu polední, kde vládli mocní náčelníci a králové na svých hradech a hradištích, ještě dlouhý čas nepronikli...

Mnohé vítězné bitvy svedl Segovesus než ho uložili spolu s jeho zbrojí do hrobu, jednoho z mnoha v této nové požehnané zemi.

Jeho dílo však žije dál - vyrůstají nové vesnice, cesty i hradiště, krajem zvoní kovadliny mistrů kovářů i křik omladiny, která sní o dalších výpravách do neznámých zemí, odkud přivezou bohatou kořist. Vždyť tu mají své velké vzory - muže, kteří se vrátili z dalekých krajin západních, východních i poledních. Ti s sebou přinesli nejen majetek, ale i dosud nevídané znalosti. Vrací se sem, protože toto je jejich zem, Boiohaemum, Domov Bójů...

Možná si řeknete - fantazie, pohádka, nesmysl... Ne, vážení, tak nějak naši zemi takzvaní „historičtí Keltové“ skutečně viděli. Ostatně vydejme se na cestu s družinou Segovesovou...

Země králů, princezen a draků

Poslední pokračování jsme skončili neumělou rekonstrukcí staré pověsti o praotci Keltovi, která se vyprávěla v České kotlině několik století před naším letopočtem, v době, kdy po nějakých Slovanech (natož Češích) nebylo ani vidu, ani slechu. Tato pověst se zřejmě oklikou přes Řím dostala zpátky do své domoviny, přesněji řečeno na samý počátek první české kroniky. O řadu století později se jí ruče chopili obrozenci, aby ji využili ke svým cílům... Vraťme se však do doby praotce Kelta. Byl to čas historického zlomu. Na podloží mohylových kultur se v oblasti zhruba mezi Bratislavou a východní Francií vytvořilo zcela nové svérázné etnikum - Keltové. Jejich nejbohatší centra ležela pod Alpami - však také podle jednoho z těchto nalezišť, Hallstattu, nese celá epocha název halštat. Jenže mezi rokem 500 a 400 před naším letopočtem došlo bez viditelných příčin k dramatickému zvratu. Původní kulturní centra jedno po druhém upadají a těžiště civilizačního pokroku se přesouvá dále na západ - k Rýnu a do východní Francie. Zde pak dochází postupem času k přelidnění a houfy tentokrát již tzv. historických Keltů se dávají na tažení po Evropě. Jejich kultura je poněkud odlišná a tak nese (podobně jako následující období zhruba čtyř století) název laténská.

U nás v té době existuje kultura bylanská, známá ponejvíc podle naleziště vesničky u Bylan na okrese Kutná Hora, kde archeologové poprvé kompletně dokázali cyklický způsob polaření té doby. Tehdejší vládci byli pohřbíváni s velkou pompou - v komorových hrobech nacházíme kostrové pohřby na vozech s koňskými postroji a množstvím milodarů včetně zbraní, přepychového zboží a velkých keramických souborů. Zvláštní postavení má oblast jihočesko-bavorská, zřejmě chudší a drsnější. Ta se kupodivu dokázala s krizí halštatského světa vypořádat. Zato z bylanskými knížaty to zřejmě nedopadlo nejlíp. Jejich bohatě vybavené mohyly nahrazují chudá popelnicová pohřebiště. A právě v té době se dávají houfy praotce Kelta na pochod do země zaslíbené...

Před nimi leží krajina, kterou si dnes již jen stěží umíme představit. Z osmdesáti až devadesáti procent ji pokrývají husté pralesy. Jen u zdrojů vody na úrodnějších kouscích půdy prosvítají políčka. Tehdejší vlhčí období nahrává rozšiřování lesních ploch, takže stačí málo a stopy lidské civilizace rychle mizí pod bujnou zelení. Kníže Segovesus nemůže se svými bojovníky, ženami, dětmi a těžkými vozy postupovat neschůdným terénem. Gabréta (dnešní Šumava) je proto pro něj nejspíš neprůchodná - a navíc hájená zmíněnými bojovnými bratránky z jihočesko-bavorské oblasti. Postupoval proto nejspíš nížinami poněkud severněji až narazil na řeku Čistou, tehdy nazývanou Albh. Známe ji (podstatně špinavější) jako Labe. Podél vodního toku se mu postupovalo mnohem snáz. Voda byla na dosah a zásobování, které by při využití pouhého lovu divoké zvěře působilo nemalé problémy, může řešit jednak rybolovem, jednak pleněním malých osad, které se u řeky rozkládaly. Tak postupuje den za dnem, až překročí hraniční hory a stane v zemi zaslíbené...

Lid praotce Kelta postupoval ve stínu mohutných stromů dál do neznámých končin. Vpředu jízdní hlídky, za nimi Segovesovi rytíři na svých koních s bohatě zdobeným uzděním a sedly, vozy se ženami, dětmi, zásobami a kořistí, pěší bojovníci se štíty, mohutnými kopími a meči...

Postupně obsazovali celé osady i osamělé dvorce. Místy se jim stavěli do cesty rozhořčení místní obyvatelé - ať již jako domobrana nebo více méně organizovaní místními šlechtici či králi. (Ano, tyto vrstvy lidí skutečně u Keltů existovaly - o tom nám vypráví svědectví jejich hrobů). Průběh tehdejších bojů si umíme, byť mlhavě, představit. Jejich nejdůležitější součástí nebylo ani tak umění vojenské organizace a strategie jako spíš osobní statečnost, zkušenost v boji a početní převaha. Místní vládci jistě hledali narychlo spojence proti nenadálé pohromě, která se k nim blížila podél řeky Albh. Ujednávali spojenecké smlouvy, které stvrzovali přísahami i vzájemnými rukojmími, zpevňovali obranné systémy hradů a hradišť, posilovali jejich posádky, ukrývali narychlo svůj majetek. Kupci, kteří víceméně volně putovali zemí prchali do bezpečnějších míst. Místní druidové, či jejich obdoba, vzývali své bohy aby dali vítězství zbraním obráncům. Při té příležitosti neváhali obětovat cenné dary, zvířata ani lidi. Do lesů se dostávalo čím dál víc záškodníků a lapků vyhnaných ze svých majetků dobyvateli...

Praotec Kelt si zřejmě počínal podobně. Potřeboval si zajistit dobyté území - ať už usídlením vojenských posádek, nebo mírovými prostředky - smlouvami, rukojmím i sňatky s místními vládnoucími rody. Také jeho druidové dělali co bylo v jejich silách a obětovali svým bohům...

Podrobnější historii těchto bouřlivých let se zřejmě (až do vynalezení stroje času) nikdy nedovíme, zato však známe výsledek: Místní vládci byli poraženi, pouze území „bojovných bratránků“ na jihu země odolávalo ještě plná dvě století prakticky „nespacifikováno“. Na území severozápadních a středních Čech vznikají nová správní centra, nová knížectví a království, tentokrát však s novými vládci. Hrady a hradiště jsou zčásti obnovovány, zčásti vznikají nové. Také podhradí se probouzí k životu - ožívají dílny kovářů, hrnčířů a dalších řemeslníků, objevují se první vozy kupců...

Nepřipomíná vám ten obrázek něco důvěrně známého? Jistě, zemi králů, princezen, rytířů, kouzelníků, kovářů, tajemných hradů a pokladů známe z fantasy. Ani ti draci uvedení v titulku nechybějí. Podle některých nálezů můžeme soudit, že jak místní, tak dobyvatelé podobného tvora s plazí hlavou znali. Jestli se jednalo o bájnou bytost, nebo o zkomolenou představu o reálně existujícím živočichovi, netušíme...

Ale určitě jsem vás nechtěl unavovat celým tím historickým exkurzem jen proto, abych konstatoval, že pro inspiraci všelijakých těch báječných dobrodružství nemusíme chodit ani na Britské ostrovy, ani do Skandinávie. Když se totiž nad obrazem tohoto dávno ztraceného světa zamyslíme, s překvapením si uvědomíme, že je nám důvěrně známý. Je to totiž svět našich takzvaně národních pohádek! A tak nám na příště zbývá sugestivní otázka:

TUŠÍME, CO VLASTNĚ VYPRÁVÍME SVÝM DĚTEM NA DOBROU NOC?

CO VLASTNĚ VYPRÁVÍME SVÝM DĚTEM?

Posledně jsem si připoměli, že svět našich pohádek je až podezřele podobný historické epoše pobytu „historických“ Keltů u nás. Podívejme se tedy poněkud podrobněji, co vlastně tyto pohádky v sobě nesou za poselství...

Pohádka. Žánr lidové slovesnosti; epické vyprávění většinou prozaické, v němž se zobrazení reálného světa spojuje v umělecký celek s líčením nadpřirozených jevů. Vyprávění se v pohádce nevztahuje k určitému místu nebo činu ani není předváděno jako přímí zážitek vyprávěče...

A tak dále, a tak podobně. Tolik Encyklopedický slovník. V celém citovaném hesle však chybí jedna důležitá věc – totiž zmínka o funkci pohádky. Dětem, které se dosud nedokáží zcela orientovat ve velkém a složitém světě okolo, se právě díky pohádkám (a samozřejmě vzorům rodičů či jiných autorit) vytváří systém základních hodnot. Poznávají tak v pochopitelné formě co je zlo, co dobro, co rozumět pod pojmem úspěch a poznávají i cesty jak ho dosáhnou – případně jak o něj přijít.

Systém předávání těchto základních informací je staletími a tisíciletími dopracován téměř k dokonalosti. Pohádky jsou většinou napínavé příběhy, které umožní malému posluchači, aby se s hrdiny ztotožnil a získával tak potřebné vzorce chování ve společnosti dřív, než do ní skutečně vstoupí. Zajímavost těchto příběhů pak napomáhá k tomu, aby bylo posluchači vyžadováno jejich časté opakování (inu opakování matka moudrosti, že?). Výsledný efekt je navíc maximalizován dobou, kdy se pohádka vypráví. Pro všechny zúčastněné – vypravěče i posluchače – je totiž nejpřirozenější čas na vyprávění pohádek před usnutím. Přitom se v tomto případě jedná o psychologicky silně nátlakový moment! Ona dodnes pořádně neprozkoumaná fáze mezi bděním a spánkem má totiž kromě jiného jednu velice zajímavou vlastnost: právě v ní může člověk ovlivnit své jinak velmi problematicky dosažitelné podvědomí! Možná nevěříte, ale někteří z vás si třeba vzpomenou na jistý druh autosugesce, pocházející údajně z Indie, která u nás byla před lety prezentována jako sankalpa.

Jedná se o poměrně jednoduchou metodiku, která v podstatě nutí podvědomí k řešení problémů, zatímco se normální vědomí věnuje jiným otázkám. Praktikuje se tak, že těsně před usnutím člověk formuluje jednoduchým pozitivním rozkazem svůj problém a ten pak desetkrát opakuje, načež spokojeně usne. Po jednom až třech týdnech se dostaví výsledek... Vezměme si typicky český příklad: Sousedovic koza dojí víc než vaše – a to vás samozřejmě štve. Nemůžete si před spaním přát ať sousedovic koza chcípne, neboť to je přání negativní a tudíž chybné. Můžete si však najít jednoduchou pozitivní formulaci např. Ať moje koza dojí víc! To si budete opakovat těsně před spaním. Po pár dnech ponesete do sklepa staré noviny, abyste s nimi zatopili pod kotlem – a najednou vám cosi bliknne v hlavě. Tady v těch novinách přece... nějaká zmínka... sakra, kde to bylo.. takový krátký článek v pravém dolním rohu... Á tady! Hleďme! Výrobce veterinárních léčiv přichází na trh s novým přípravkem, který podporuje laktaci u krav, ovcí a koz. Celkem nějakých osm řádečků, které jste před třemi měsíci jen přelétli očima...Vaše podvědomí zapracovalo za vás. A to je jen malá ukázka záhad okolo tajemného času usínání!

Zdá se, že pohádka tedy plní skutečně důležitou úlohu. Co však vpravujeme do zadních vrátek podvědomí dětí? Tušíme vůbec, co vyprávíme svým dětem? Co je to za svět, jehož zákony a pravidla je učíme?

Když se nad těmito otázkami zamyslíte, zjistíte podivnou věc: Mnohé pohádky, které tak bezelstně předkládáme svým potomkům, by v moderním kabátě vyvolaly přímo bouři odporu. Nechali byste snad své děti kazit vyprávěním o dvou mladistvých, kteří byli vyhnáni z vlastní rodiny, načež z hladu spáchali krádež a aby unikli trestu doplnili seznam svých zločinů sadistickou vraždou důchodkyně? Jistě že ne! A to nemluvím o tom, že poté, co se se svým hrdinským kouskem pochlubili, byli přijati vlastním otcem s otevřenou náručí zpět pod rodnou střechu. Jenže pohádku o perníkové chaloupce ze záhadných důvodů akceptujeme. Proč? Že není o dnešku? Že z ní rodinný domek stvořený z marcipánu dělá pouhou fikci? Proč nám, odchovancům římského práva a křesťanské morálky něco podobně odporného nevadí? Ten příběh z dnešního hlediska nemá kladného hrdinu! Jenže někdy jindy a jinde...

Musela by tam ovšem platit poněkud jiná měřítka hodnot. Otec by měl právo podle svého rozhodnutí vládnout nad životem smrtí svých potomků. Pak by se ovšem zachoval celkem lidsky, kdyby je „jenom“ vyhnal, ať se živí podle svých schopností. A zlodějina z hladu? V divokých krajích této planety dodnes patří z základním nepsaným pravidlům pohostinství pro potřebné. Ale co udělala naše čarodějnice? Cosi na způsob dnešní „nepřiměřené obrany“ a navíc – byla to kanibalka. A nejen kanibalka – čarodějnice k tomu! Z tohoto pohledu udělali malí hrdinové skutečné záslužný čin, který zbavil zemi (les) společensky nebezpečné stvůry je pak celkem logické rozhodnutí otce, který bere své potomky zpět i proti vůli macechy, která se snaží prosadit do dědického postavení své vlastní potomky...

Vím že tímto způsobem velice hazarduji s důvěrou čtenáře – už příliš mnoho humoristů si brousilo vtip na podobných tématech – zkusme se však ještě chvíli zůstat u tohoto nanejvýš zajímavého otazníku.

Jak vlastně vypadal svět našich pohádek? Vezměme si kupříkladu Kytici pohádek známého sběratele Karla Jaromíra Erbena (Albatros 1980). Je rozdělena na tři díly, přičemž prostřední z nich obsahuje pohádky v klasickém slova smyslu, tak jak je chápe definice uvedená v úvodu této kapitoly. Jedná se celkem o 29 textů, z čehož je jako „česká“ uvedeno celkem osm titulů. Jedná se většinou skutečně o evergreeny (Tři zlaté vlasy Děda Vševěda, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Pták Ohnivák a liška Ryška, Zlatovláska). Celkem solidní výběr – i když je jasné, že by proti němu leckterý odborník mohl mnohé namítat. Na ilustraci morálky pohádek pro náš účel však stačí.

Protože logika pohádky v podstatě funguje na systému provinění - trest, můžeme poměrně jednoduše odvodit jakýsi „trestní zákoník“ našich pohádek. Jak vypadá?

Trest smrti je bez pardonu udělován za čarodějnictví (stětí mečem, upálení v peci) bratrovraždu, oklamání krále – a nedodržení královského slibu. Následuje specificky „pohádkový“ trest - dočasná smrt. Té jde buď předejít, nebo její nezvratnost korigovat dodatečným, zpravidla magickým zásahem. Ten byl použit v následujících případech: přílišné důvěřování zlé bytosti (čarodějnici), přílišné důvěřování závistivcům (vlastním bratrům!), oklamání krále, neplacení dluhů a útěk z otroctví. Jakési „doživotí“ sysifofského trestu se vyskytuje za pokus vzepřít se úradku osudu a nabádání k vraždě.

Pak přicházejí na řadu lehčí delikty. Za krádež je požadována odpovídající náhrada – v případě, že viník odmítne, je legální ho okrást. Za dluhy z hazardu (kostek) se jde do otroctví. Neúspěchu a ohrožení života se můžeme nadít v případech, že odmítneme pomoc, či ignorujeme radu „dobré bytosti“. Zdá se, že i únos milované je celkem legální záležitost...

Tolik tedy „zákoník českých pohádek.“ Vida českou holubičí povahu! Zdá se, že křesťanské neodporování zlému zde své kořeny příliš nezapustilo.

Co si o tom myslet? Projevuje se zde několik zásadních tendencí: Pohádky ukazují jasné obavy z čarodějnictví a černokněžnictví, nevěří příliš podezřelým bytostem ani lidem, i kdyby to měli být vlastní bratři. Velice silný je tu moment královského institutu, vyžadujícího na jednu stranu téměř slepou poslušnost, ale na druhé straně nese i své povinnosti, viz. povinnost dodržet královské slovo. Ale ani celá královská moc neznamená nic proti osudu... Navíc naše pohádky znají osobní majetek a jsou vedeny výrazně patriarchálním duchem...

Další málo známou okolností je fakt, že témata našich „českých národních“ pohádek jsou mnohem starší než Češi sami a určitě nejsou „národní“. Zrovna zmíněnou Zlatovlásku známe písemně z anglo-francouzské oblasti a to dokonce v hebrejštině! Takové Tři zlaté vlasy Děda Vševěda mají zase původně dvě části. První z nich o tom, jak se člověk, byť král, marně staví proti osudu, je znám v řadě variant (starořecký Oidipus), podobný příběh však nacházíme také v Číně ve třetím století našeho letopočtu! Druhá část o poutníkovi hledajícímu pomoc v neštěstí nebo nemoci, který odchází pro radu k Slunci (Bohu, Osudu, Štěstí) nebo k nebezpečnému tvoru (draku, ptáku, obru), je známa z nesčíslných variant Z Evropy i Asie. Nejstarší z nich je zaznamenána na hliněných tabulkách z Mezopotámie....

Pohádky jsou svými tématy zjevně natolik internacionální, že spojování jejich vzniku s určitým regionem nebo dobou je značně zavádějící. Je sice pravda, že některé etnické skupiny přispěly zřejmě do této „informační banky“ svými typickými tématy – Západní Slované například rarášem (toho známe spíš jako plivníka – černé kuře, které pomáhá svému hospodáři, ale takovým způsobem, že se ho je nejlepší co nejrychleji zbavit). O Keltech se zase tvrdí, že jejich doménou byly motivy bílých laní, černých havranů, koní mluvících lidským hlasem, stěhování lidských duší do stromů nebo vůbec na nejrůznější místa... Objevují se i názory, které spojují Slunečníka, Měsíčníka a Větrníka z pohádky Boženy Němcové s trojicí keltských bohů Taranisem (bohem slunce), Teutatem (bohem řemesla, obchodu a lékařství – řada nejvzácnějších bylin se sbírala za svitu úplňku) a Esem (bohem větru a stromů)...

Co tedy vlastně vyprávíme svým dětem? Všechny základní atributy (královská instituce, párová rodina, soukromý majetek, patriarchát) ukazují hluboko do minulosti... Ať už si o téhle problematice myslíme cokoliv, můžeme celkem bezpečně tvrdit jedno. Děti za „dob praotce Kelta“ poslouchaly pohádky velice podobné našim „národním pohádkám“ (pokud ovšem některé z nich přímo sami nevytvořili). Už tohle samo o sobě je fascinující. Když k tomu přistoupí vědomí, že jsme už bůhví kolikátá generace opakující jakousi populární formou nejstarší zákoník této planety, jehož kořeny sahají ještě daleko před Kelty, nejspíš kamsi k prvním zemědělcům, snad si uvědomíme jak hluboko jsme ukotveni – bez ohledu na národnost a výdobytky naší současné civilizace.

[ Obsah ] [ Hlavní stránka ] [ Who was Segovesus? ]
Aktualizováno:
© Copyright Jan Martinec